Narodili mě 10. srpna 1928. Pokud si pamatuji, předem to se mnou niko nekonzultoval. Určitě bych jim to rozmluvil. Šest neděl po narození mě rodiče odvezli na Slovensko. Kde prožijeme dětství, tam jsme doma. Teď je můj domov v cizině.
Byl jsem dítě přehnaně sensitivní, čuchal jsem k trávě i vodním tůňkám. Nikdy jsem se nenaučil pravopis ani počty, ani chemii. V roce 1939 jsem se dozvěděl, že jsem Čech., tj. nepřítel slovenského lidu. Na dům nám napsali „čehú von, hnba im.“ Ztratil jsem kamarády a v Čechách jsem nové nehledal. Samota mě netížila, byl jsem emigrantem v rodné zemi. Poznamenalo mě to i moji tvorbu po zbytek života. Celý život se těším a pomalu připravuju na to podání ruky tam nahoře na těch schodech.
Ale předtím jsem ještě stihl navštěvovat Akademii a vystudovat VŠ UMPRUM. Tam jsem pokojně studoval a ilegálně maloval, aby to nikdo neviděl, protože to prej bylo zvrhlé a deformované a nic to neříkalo pracujícímu lidu (prof. Mrkvička). Hlavně jsem vděčnej profesoru Štípkovi , že mne tam nechal. Bez potvrzení, že jsem studovanej, se tenkrát umění dělat nedalo. V roce 1954 škola končila a já šel domů. V Praze jsem se necítil. Přitom odstěhovat se z Prahy znamenalo uměleckou sebevraždu. Dělal jsem promítače, šoféra, i ředitele Domu osvěty. Čím jsem byl, tím jsem byl nerad. Na volnou nohu jsem šel až jako šedesátiletý. Pak jsem byl důchodce podnikatel, výroba ručně malovaných obrazů. Bez přirážky daně z přidané hodnoty.
Mám za sebou 130 samostatných výstav a jsem zastoupen ve sklepích většiny galerii v Čechách. Vystavoval jsem ve všech státech Evropy mimo Albánie. Ilustroval jsem hodně knih, vytvořil mnoho exlibris a grafických listů.
Jsou malíři velkých orchestrů, fanfár a činelů a jsou malíři houslí bez doprovodu. Já chtěl být vždycky tím druhým. Umění jsem nikdy nedělil na staré a nové. Jako se režimy střídaly, byl jsem vždy považován za nepřítele moderního, jindy za trapně konzervativního. Vždy jsem se ale snažil, aby moje obrazy byly čitelné a srozumitelné. Vždy jsem chtěl malovat kousek krásy uprostřed současného kultu ošklivosti. Krásy, za které většina umělců současnosti stydí. Nechtěl jsem malovat střeva současného krvelačného světa. Nechtěl jsem a nemusil šokovat, abych na sebe upozornil. Maloval jsem vždycky pro bezbranné lidi s citlivou duší.
Lidská tragédie je bílá, tichá stojatá jako vody a bez konce. Maluju oltáře útěchy. Touhu po smíření. Vono totiž není co objevovat. Jen chvíli postát, než přijde konec. Vše je marnost a jen marnost.
Vladimír Komárek
Tschechische Kunstmaler, Grafiker, Illustrator
1928 - 2002
.
"... In der Malerei gibt es Maler von großen Orchestren, mit Pauken und Trompeten, und es gipt Maler von leisen Geigen - ohne Begleitung. Ich wollte immer der Zweitere werden. Nie habe ich Kunst eingeteilt in alte und neue. Ja nachdem, wi die Regime wechselten, war ich einmal viel zu modern, dann wieder peinlich konservativ.
Immer habe ich mich darum bemüht, daß meine Bilder verständlich sind. Ich möchte Stille malen in diesem gegenwärtigen Kult der Hößlichkeit. Ich möchte nicht schockieren, um auf mich aufmerksam zu machen. Ich male für wehrlose Menschen mit empfindlicher Seele. Ich möchte nicht "die Leidenschaft in Fetzen und tausend Stücke reißen", wie Hamlet es die Schauspieler tun läst. Die menschliche Tragödie ist weiß, leise, still wie Wasser und ohne Ende.
Das weiß ich heute, wo ich beginne, die Zeit abzuzählen, wie beim Countdown auf der Raketenbasis. Ich male Altäre des Trostes, das Verlangen nach Versöhnung. Es gibt nämlich nichts Neues mehr zu entdecken, nur noch ein Weilchen stehen bleien, bis das Ende kommt."
V. Komárek
Vladimír Komárek byl malíř, grafik, ilustrátor a pedagog.
Narozen 10.8.1928 v Hřensku u Semil, zemřel v srpnu roku 2002 v Jilemnici.
Uspočádal na 200 samostatných výstav a je zastoupen ve všech známých českých galeriích. Významné je jeho zasoupení v mnoha soukromých sbírkách.
(Fotografie - Jarmila Kutová, Marie Nyklíček, Bronzová bysta - Vladimír Preclík, text - Vladimír Komárek)
Obrazy, grafiky a litografie jsou zastoupeny na
http://www.gallery-nykli.com/
